Dřevěná lávka Vejprnice

Lávka se neklene přes žádnou řeku či potůček, jak tomu ve většině případů bývá, ale přes příkop obepínající kdysi bývalou starou tvrz. Lávka spojuje kostel s areálem barokní fary.

Stojí na třech kamenných pilířích. Na prostředním pilíři na straně západní je zasazen v mramoru umělecky tesaný erb Úlických z Plešnic, kteří kdysi bývali též pány Vejprnic. Lávku tvoří čtveřice vzájemně zavroubených modřínových trámů. Její vnější šířka je 1,6 metru a výška od mostovky po hřeben valbové střechy je 3,8 metru. Střecha je pokryta šindeli. Lávka je dlouhá necelých 20 metrů. Většina spojů je zajišťována dřevěnými kolíky.

Památku je možno podejít upraveným chodníčkem v příkopu, ze kterého můžeme rozpoznat další zajímavé detaily konstrukce celé stavby.

Původní lávka z 18. století byla nahrazena přesnou replikou v roce
1973.

Pověst o tom, proč je ve Vejprnicích most ke kostelu

Kostel sv. Vojtěcha je skvostnou barokní stavbou s unikátním oltářem na západní, neobvyklé straně. Kostel byl postaven na místě středověkého hrádku, po kterém jsou užity některé zděné konstrukce a velká část obraného příkopu. Fara tedy mohla být postavena až na druhé straně příkopu a pan farář musel do kostela sestoupit po schodech na náves a znovu vystoupit na kopec do kostela. Ale i přímo od fary z kopce vedla ušlapaná pěšina od kluků ministrantů.

Tak to běželo bez námitek dvacet let po dostavění chrámu. I když nastoupil nový pan farář, který byl pomenší, zato víc do šířky, dohromady do kulata. Zdravím překypoval, nechutenstvím netrpěl.

Přes svoji zajímavou postavu byl pan farář čipera. A dobrák. Na svých nožkách běhal po vesnici, všude pomáhal, ať radou, útěchou, vyřízením protivných úředních papírů, v mnoha případech i hmotně. Pořád usměvavý, rozdával dobrou náladu. Lidé ho měli rádi, téměř obřadem se stal nedělní nástup na mši do kostela. Lidé na pana faráře čekali v hloučcích dole na návsi a spolu s ním pak vystoupali ke kostelu. Jednou se pan farář zpozdil, a protože nechtěl nechat svoje farníky čekat, neuváženě se rozběhl dolů po ministrantské pěšině. Stalo se, co se stát muselo. Po pár rychlých krocích panu farářovi podjely nohy, a tak se zbytek cesty dokutálel. Dokonce se jako balonek ještě kousek vykutálel do protějšího svahu. Nic se mu nestalo, jen si zašpinil sutanu. Pár farníků mu běželo pomoci, ale situace byla tak legrační, že se všichni museli rozesmát. Většinou se to snažili zakrýt, ale bylo to nezvladatelné. Ne nadarmo je v Čechách přísloví „Máš-li nouzi, o posměch se nestarej.“ Pan farář se smál sám, vtipně událost zařadil i do kázání a považoval to za odbyté, jako následek vlastní chvíli.

Lidem se to ale rozleželo a začali se stydět, že se panu farářovi smáli. V hospodě, to je u nás na vsi tradiční parlament, se pak chlapi dohodli, že mezi farou a kostelem přes středověký příkop postaví most. A nezůstalo rozhodnutí u piva, do práce se pustili. Ti bohatší dodali dřevo. Modřín na trámy, aby byly trvanlivé, smrk a jedli na střechu, aby konstrukce vydržely. Ti šikovní se pustili do práce. Potěšený a dojatý pan farář jim nosil občerstvení a štamprličky slivovičky od kolegy z Moravy. Za všeobecného smíchu pak šel sám poměřit, jestli mu šířka mostu, 160 cm, bude stačit.

Od té doby 18 metrů dlouhý krytý most, nebo snad lávka, ve Vejprnicích stojí a opravuje se. Určitě ale chlapi v roce 1744 ve Vejprnicích nestavěli unikátní památku, ale jen projev úcty a lásky.

Zdroje: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/kryta-lavka-ve-veprnicich-u-plzne, Drhovský Karel: Baroko v krajině aneb Příběhy známé a neznámé